V září 1999 jsem se rozhodl rapidně a striktně změnit můj dosavadní život, plný násilí, závislostí, rebelství a boje za… vlastně už ani pořádně nevím za co, asi za sebe a trochu pozornosti. Změna byla velice rychlá a nebolela, spíše naopak, jako bych dostal druhou šanci, šanci začít znova.

Prvním a nejdůležitějším krokem bylo přidání se do skupiny Capoeira (brazilské bojové umění). Tady vše začalo dávat smysl, a poznal jsem, co je to opravdové přátelství. Už po roce můj trenér zjistil, že asi ve mně něco je, jinak by mě nechal v roli pomocníka trenéra. Velice rychle jsem se učil, a tak po 3 letech jsem mohl vést tréninky pro začátečníky. Brzy poté jsem se velice aktivně podílel na celém chodu oddílu, na organizaci eventů a seminářů. Už v roce 2006 jsem se stal oficiálně trenérem a nezávisle jsem začal vést své tři sportovní oddíly. Abych to zkrátil, do roku 2019 jsem zorganizoval přes 400 akcí, jako jsou tábory, semináře, eventy, kurzy, sociální projekty a divadelní hry. Po celou tu dobu mě zajímal funkční trénink, zdravověda, dechové techniky a po určité době i bushcraft a survival.

Moje specializace byla vždy práce s dětmi a mládeží. Tady jsem se vždy cítil jako ryba ve vodě. Díky práci s dětmi z dětských domovů jsem se naučil a poznal, jak se cítí a co je trápí. Najednou jsem vlastně našel sám sebe a o to snadněji mi bylo pochopit, čím si prochází.

Ale prozatím píšu pouze o sobě, a proč vlastně? Snadno se hodnotí ostatní a zejména mladí lidé, kteří bloudí někde ve vesmíru a hledají sami sebe. Vlastně skrz můj osobní život a následně tou dlouholetou praxí jsem našel pro ně pochopení a našel jsem cíl a misi, která mi byla dána.

Od roku 2014 do roku 2017 jsem si všiml markantního rozdílu a malého zájmu o mé tréninky. Ze 160 žáků najednou bylo 100, pak 60, a i přes mou velkou snahu na tréninku jsem viděl jedince. Najednou jsem viděl prázdné akademie a nemohl jsem se s tím smířit. Trápilo mě to dlouhou dobu, a tak jsem se začal ptát i ostatních trenérů, nejen v mé oblasti, ale obecně ve sportovních oddílech. Začala se šířit pandemie NEAKTIVNOSTI. Mladí lidé přestali mít zájem o náročné, těžké a často bolestivé tréninky. Mnohem pohodlnější bylo sednout si k moderní technologii před herní konzoli nebo počítač a ve výsledku být pasivní na sociálních sítích.

Mohl jsem se s tím smířit nebo začít bojovat a přizpůsobit se. To, že mladí hráli hry, mi bylo naprosto jasné, ale nejvíce mě zajímalo, co je nejvíce zajímá, jakým obsahem jsou posedlí, a proč před reálným životem upřednostňují právě hry. Některé univerzity dělaly na to průzkum, a tak jsem čerpal a zjistil, co chtějí. Zjistil jsem, že hrají střílečky, staví bunkry pro své vojáky, apokalyptické hry proti zombi, kde musí přežít.

Každý v 90. letech běhal s lukem, prakem, mečem nebo dokonce s klackem a střílel si s představivostí, že je Rambo či Commando. Věděl jsem, že s lukem, prakem a mečem moc neuspěji, a tak jsem musel můj nápad zmodernizovat o dnešní technologie. Pořídil jsem imitace zbraní s technologií LASER TAG, všem známou jako laser game, a cítil jsem, že tím mám šanci přesvědčit mladé lidi, že běhání není trápení, ale radost. Uspěl jsem! S mou venkovní laser game arenou jsem byl spokojený. Mladí lidé byli venku, běhali, smáli se, a dokonce začal být i z toho příjem.

Po nějaké době jsem si ale všiml něčeho úžasného. Smutní a zamlklí mladí lidé a unavení rodiče najednou v aréně jako by ožili. Jako by se něco změnilo, začali spolupracovat a ne vzájemně na sebe prskat negativní energii. Bylo to naprosto neuvěřitelné, a v tom jsem si uvědomil fakt, že to není pouze o sociálních sítích a počítačích, ale také o unavené, stresované a nervózní době, kde i v rodině není atmosféra taková, jaká by mohla být. Totéž platí pro mladé lidi a jejich vrstevníky. Obrovské nároky, tlaky a klesající porozumění.

Říkal jsem si, že v 90. letech jsme měli pocit, že sice máme méně, ale jsme šťastní, fyzicky zdatní a sebejistí. Rozhodnutí, aniž bych na to myslel, přišlo a nečekalo na moji volbu. Prostě jsem začal jednat. V mé hlavě se zrodila vize dětských táborů, skrz které budu moci ukázat dětem, jaké to kdysi bylo, jak jsme si hráli na vojáky, stavěli bunkry, dobyvatelé, zaháněči a mnoho dalších. Vize, která se stala následně i misí, naučit děti a mládež dovednostem, které jsou dnes velmi vzdálené a zdánlivě nepotřebné.

Laser Game měla být lákadlem, cenou za jejich snahu naučit se první pomoc, techniky pro přežití v divočině, topografii, uzly, fonetickou a morseovu abecedu. Na konci je velmi cenným prvkem, který učí spolupracovat, takticky přemýšlet, předvídat, podporovat slabší, zkrátka bojovat za sebe a svůj tým.

Když jsem sdělil můj nápad mé ženě, zpočátku se jí nelíbil, nápad, že děti budou běhat se „zbraněmi“, ale když jsem jí vysvětlil celý smysl této hry, uznala, že je to naprosto perfektní nápad. Na pár bazarků jsem umístil plakátek, že budeme dělat takový tábor. Nevěděl jsem, jak budou lidé reagovat, a i když někteří nepochopili mou myšlenku, tábor se zaplnil během 2 týdnů, a rodiče z různých částí Moravskoslezského kraje mi začali psát, zda neplánuji udělat ještě jeden turnus.

LGSC rostl v síle, a my jsme se v průběhu času také učili, jak lépe porozumět mládeži, jak bezpečněji provádět veškeré aktivity, jak zajistit profesionální přístup. Dnes, i když máme milion dalších plánů, víme, že je před námi nekonečná cesta k velkému dobrodružství. A největší motivací pro nás je to, co všechno se povedlo a jak jsou spokojení účastníci a jejich rodiče. LGSC není obyčejný letní tábor, je to velká komunita budoucích superhrdinů.